Kreativní dvojice Mluví jen jeden

Kreativní dvojice Mluví jen jeden: Spousta klasických vybarvovaček je předvídatelná. Tvorba učitelského komiksu je ventilem stresu. 

Manželé Hedvika a Jan Vavřínovi tvoří od roku 2021 pod názvem Mluví jen jeden. Jan učí na prvním stupni Montessori školy a vytváří vtipné komiksy z reálného školního života. Hedvika se podílí na grafice a zaměřuje se na jemné a detailní ilustrace. Jejich pracovní listy patří k nejoblíbenějším na digitálních trzích a učitelských platformách. Na konci července jim vyšla prvotina Čeština a čtení – barevně a hravě ve spolupráci s Nakladatelstvím Logos. Jedná se o pracovní sešit,  kde se propojuje gramatika, pravopis, čtenářské dovednosti a zábavné vybarvování mandal a tematických obrázků.

Kreativita a originalita se projevuje již ve vašem názvu. Jak vznikl název „Mluví jen jeden“?

Jan: Mluví jen jeden je základní pravidlo asi v každé škole. Každý učitel se snaží vytvořit atmosféru, ve které se dokážou všichni vzájemně vyslechnout bez skákání si do řeči. Samozřejmě ne vždy se to podaří, proto pravidlo zaznívá poměrně často.

Hedvika: Honza přichází ze školy domů s dvojnásobnou hlavou. A do toho přijdou naše dvě děti, které se na něj vrhnou. Takže Honza má právo vždy tak půl hodiny na absolutní ticho a mluví u nás vždy jen jeden (smích).

Jste součástí úspěšného projektu Učitelnice, která spojuje pedagogy, školy a autory. Vaše produkty patří k nejprodávanějším. V čem si myslíte, že tkví vaše know-how?

Jan: Myslím, že se mi skrze učitelský komiks Mluví jen jeden, který spontánně tvořím od roku 2020, podařilo dostat do povědomí učitelů. Když jsme posléze začali tvořit pracovní listy, měli jsme už nějakou základnu. Ale kalkul to nebyl. Vtípky jsem začal tvořit předně jako ventil stresu. Chytat situace mě baví odjakživa. Druhá věc, co zafungovala, je asi dlouholetá praxe s dětmi. Za ty roky jsem vypozoroval, co u dětí funguje a co ne. Hedvika krásně kreslí, takže jsme to spojili a hledáme cesty, jak z učení dělat zábavu.

Hedvika: Chtěli jsme to pojmout jinak, dát větší péči vizuální stránce, aby se nehrálo jen na tu edukační strunu. Baví mě do ilustrací prolínat českou krajinu a tradice. S Honzou se snažíme, aby výsledek potěšil nejen děti, ale třeba i rodiče, prarodiče.

Jan: Z některých pracovních sešitů mám pocit, že autoři necítí, co děti baví. Respektive, že málo pracují s takovým tím kořením, které mohou z výuky udělat zábavnější věc. Ale samozřejmě i strohý pracovní list má své místo a jsou děti, které takový typ listu přímo vyžadují. Přesto si myslím, že větší prožitek mají z toho, když tam je opravdu něco hezkého s detaily, které se dají prozkoumávat.

Proč jste vsadili zrovna na komiksy a mandaly, je to vaše dlouhodobá záliba?

Jan: Děti milují komiksy. Navíc jsme v době Malého poseroutky a Ztřeštěných domů na stromě. Takže postavičky s bublinami rezonují. A ano, komiks je určitě dlouhodobá záliba. Jako dítě jsem tuhle formu měl rád. V praxi se samozřejmě snažím, aby to děti kombinovaly a četly i texty bez obrázků.

Hedvika: Honza viděl, že komiksové vtípky na odlehčení děti baví a že se na ně vždycky těší. A mandala se hezky vytváří a má hezkou energii.

Jan: Když jsem chodil v devadesátých letech na základní školu, tak nám komiksy učitelé zakazovali, jelikož je považovali za brak. Dnes má komiks mnohem lepší postavení a rozhodně své místo třeba v čtenářských dílnách. Jinak k mandalám bych dodal, že se u nich dá pohrát s nepředvídatelností. U některých gramatických vybarvovaček je jasné, jakým způsobem se vybarví. Máte například pole, zelí, mraky a nebe, a máte modrou, zelenou a hnědou. Takový list je k ničemu, protože to dítě okamžitě prokoukne. Z toho mám právě pocit, že to vymýšlí někdo, kdo si myslí, že na to děti nepřijdou. Ale ony na ten systém vždycky přijdou.

Ze začátku jsem dělal chybu, že jsem některé mandaly dělal barevně symetrické. Jakmile to děti objevily, tak pro ně bylo velmi snadné úkol splnit. Takže je dělám asymetricky, aby v tom ihned nenašly vodítko.

Každopádně jak s komiksy, tak i s tímto typem pracovního listu by se mělo ve výuce zacházet jako s kořením. Děti by se jich mohly přejíst. Já osobně je zařazuji pro zpestření jednou týdně, protože relax je v dnešní době důležitý. Jen během covidu a online výuky se mezi některými dětmi objevily depresivní a úzkostné stavy. Takže pastelky mají určitě své místo. Řekl bych, že i na druhém stupni. Máme dobré zpětné vazby i od druhostupňových učitelů, kteří naše listy zařazují.

Stalo se někdy, že by se vaše představy textu a grafiky nesjednotily a hledali jste mnoho kompromisů?

Hedvika: U pracovního sešitu jsme se s paní Kaulfuss z Nakladatelství Logos domluvili na gramatických mandalách a čtyřech ročních obdobích, které se budou vybarvovat podle textu. Honza mi v ilustracích nechal volné ruce. Na základě obrázků pak vytvořil příslušný návod. Opačně to neděláme. Párkrát nastaly situace, kdy jsme museli mazat spoustu věcí. Třeba určitý popis je dlouhý a nevejde se na stránku. To byla jedna z věcí, kterou jsme museli vyvažovat.

Jan: Ano, tohle jsme balancovali, jinak bych řekl, že naše spolupráce byla velmi plynulá, když pominu ty probdělé noci. (smích)

Vaše výtvory testujete nejprve v práci. Můžete uvést příklad nějaké zpětné vazby od dětí? Co na vašich materiálech nejvíce oceňují?

Hedvika: Moje sestra má tři dcery a ta prostřední má ráda komiksy. Bavilo ji čtení, ale gramatika ne. Když jsme něco vytvořili, tak jsme jim to dávali na zkoušku a čeština ji tímto způsobem velmi chytla. Od známých mám také pozitivní zpětné vazby ve smyslu, že to je dobrý nápad, že to třeba neznali do té doby, a že děti u toho vydrží a líbí se jim právě ty komiksy a mandaly.

Jan: Odezva je až na výjimky skvělá, od učitelů i od dětí. Přišel za mnou klučina na konci roku, loučil se se mnou a děkoval mi za pracovní listy, že ho baví. Zpětná vazba nás nabíjí. Ale samozřejmě se najdou tací, kteří potřebují jet výkon a právě uvítají spíš tu strohost klasických doplňovaček. Ale je to opravdu promile. Většina dětí na prvním stupni tuhle vybarvovací formu zbožňuje.

Ve spolupráci s Nakladatelstvím Logos vám vyšla knižní prvotina. Můžete ji blíže představit?

Jan: Pracovní sešit má dvě části. V první půlce je dohromady třicet dva mandal a vybarvovaček, kde si prvostupňové děti zopakují gramatiku a pravopis. Na každé z těchto stránek jsou komiksové situace, které vždy nějakým způsobem komentují danou látku. Druhou půlku sešitu tvoří šestnáct ilustrací na téma jaro, léto, podzim a zima. Zde si děti budou číst návod, jak obrázek vybarvit. Na prvním stupni je důležité přimět dítě ke čtení a tohle je jedna z těch příjemnějších forem, jak pracovat s textem. S těmito listy mohou pracovat i předškolní děti, a to tak, že jim dospělý návod předčítá.

Hedvika: Dodala bych, že pracovní sešit je podán v zábavné formě. A schválně kdo přijde na to, že se na každé z šedesáti čtyř stran schovává malý pavouk. To je takový propojovák mezi těmi dvěma styly. Doufáme, že se u toho pobaví i dospělí, kteří budou dětem koukat přes rameno. Honza si dal záležet při výběru slov, návody jsou květnaté a neopakují se. Vtipné navíc je, že jsem něco namalovala a Honza v tom viděl nějaký podtext vtipu, zatímco já ne.

Co je pro vás ve školství posvátné?

Jan: Děti. Nic posvátnějšího tam asi není. Tu posvátnost si musí učitel tvořit i sám v sobě, aby ji mohl rozdávat mezi dětmi. Tento rok se hodně zaměřuji na téma psychického balancu. Je období, kdy mě ta práce děsně baví a těším se do ní, ale nastane i období, kdy je můj mozek totálně vyčerpaný. Mezi dětmi povolit moc nejde, existují skuliny, ale spíš převládá, že laťka se musí držet po celý rok. Je to velká hra s vnitřní sílou, svatou trpělivostí a energií. Děti ji umí z dospělých parádně odčerpat. Občas nepomůže ani silné kafe. Ale samozřejmě každá práce má svá úskalí.

Hedvika: Myslím si, že právě na prvním stupni je důležité mít člověka, který se ten balanc bude snažit držet. Aby na děti působil jako příjemná a kamarádská autorita. Přeci jen je to člověk, který má na děti hned po rodičích největší vliv.

Jan: To byl můj naivní přístup, když jsem šel do školství, že budu se všemi kamarád. Ale takto to taky nefunguje. Kamarádství zde má své místo, ale musí mít pravidla. Jinak vnímám, že na prvním stupni je vztah žáka a učitele mnohem opravdovější než na druhém stupni, jelikož tam se děti stávají uzavřenějšími. Proto mě baví ten první stupeň, respektive třetí až pátý ročník, který aktuálně učím. To jsou tvárné a otevřené děti.

V čem shledáváte klady Montessori pedagogiky oproti té „klasické“?

Jan: Velká výhoda Montessori škol je, že v ročníku pracují s menším počtem dětí. Je tedy více prostoru pro individuální přístup. Dítě má v tomto systému větší svobodu, která spočívá v tom, že si může vybrat činnost, kterou chce začít, popřípadě třeba i formu, může například pracovat s pomůckou.

Konkrétně u nás je to tak, že pracuji v tandemu s paní ředitelkou. Oba dva přijdeme do hodiny, které se říká blok. Odprezentujeme nápady, co bychom mohli dělat, a děti si následně vybírají, jakým nápadem začnou. Když tyto nápady představíme v pondělí, tak oni mají poté týden na to je splnit. Někdo je splní velmi rychle a někdo to nestihne. Člověk musí být připraven na rychlíky, i na ty, kteří to zvládají méně. V kostce řečeno.

Také nabízíme možnost přeskočení ročníku. Máme třeťáka, který dokončil učivo za čtvrtý ročník.

Myslíte si, že by ve škole mělo být více humoru a nadhledu?

Hedvika: Rozhodně ano. Dítě je ve škole ještě pořád dítětem a ne strojem na vyplňování papírů a dostávání známek. Bylo by fajn mít školení na humor. (smích)

Jan: Každý učitel vstupuje do školy s nějakou osobností. A třeba nemusí mít nutně smysl pro humor, ale může mít třeba smysl pro pořádek. Mojí přirozeností je dělat si legraci. Ale věřím, že každý učitel se musí otevřít a dostat do školního prostředí nějakou svoji přirozenost, ale nemusí to být nutně humor. Ta lehkost může být i v něčem jiném. Třeba nadhled nad chybou žáka, když se mu nepovede diktát. Jen se nadhled nesmí zaměnit s lhostejností.